a pralinky podle originální receptury
O čokoládě
Historie
Prvním národem, který s největší pravděpodobností pěstoval kakaovník, byli Olmékové, kteří žili v tropických pralesích na území dnešního Mexika před třemi tisíci lety. Po zániku říše Olméků ve 4. stol. n. l. se na tomto území usazují Mayové, kteří jako první uvařili z kakaových bobů hořkou tekutinu – „xocolatl“ – odtud také název pro čokoládu. Mayové měli pro kakaovník výraz „strom“ a věřili, že kakaové boby jsou poslány od božstev. Pití kakaa bylo pouze pro vyšší kruhy a bylo také součástí rituálů. Po pádu říše Mayů přichází Toltékové a po nich Aztékové. Vařili kakao tak, že boby nejprve upražili, rozemleli a pak přidali vodu a koření jako je vanilka, pepř, nebo chilli papričky. Boby používali také jako vykuřovadlo nebo opojný prostředek. Sloužily jako významné platidlo, v některých částech Mexika až do konce 19. stol.
Příkladem milovníka čokolády je poslední aztécký král Montezuma, který prý vypil až 50 šálků čokolády denně, servírovaných ve zlatých šálcích. Když byla jeho říše dobyta v roce 1521 Španěly, kakao se dostává do Evropy. Nejprve na španělský dvůr a v polovině 17. stol do dalších zemí…
Z historie kakaa a čokolády je známo, že prvním Evropanem, který se setkal s kakaovými boby byl v roce 1502 Kryštof Kolumbus, který také jako první uvařil kakao španělskému králi a královně. Nesetkal se ale s velkým úspěchem, protože tato „hořká voda“ jim vůbec nechutnala. Mnohem zásadnější pro historii byl až další dobyvatel Hernán Cortéz, kterého hlavně upoutalo, že se kakaové boby používaly rovněž jako platidlo. Ihned také rozkázal zakládat kakaové plantáže a začal tak „pěstovat peníze“. V roce 1528 přivezl do Evropy nejen boby, ale i návod a náčiní, jak připravovat kakaový nápoj – ovšem již s přidáním vanilky a koření. Španělsko si drželo „know how“ až do poloviny 17. stol., kdy se pití čokolády rozšířilo i do ostatních zemí Evropy díky sňatkům mezi panovnickými dvory a začaly vznikat lokály a kluby, kde se pil čokoládový nápoj.
K tomu již bylo potřeba nádobí – nejdříve se používalo sklo, měď nebo stříbro, pro horký nápoj však byl nejvhodnější porcelán, který se začal používat hlavně od 18. století. V roce 1710 byla v Míšni založena první porcelánová manufaktura v Evropě. Konvičky na čokoládu se mnoho neodlišovaly od těch na čaj nebo kávu, pouze otvorem ve víčku, který umožňoval míchání čokolády, aby příliš nezhoustla. Dalším znakem byla rovná rukojeť většinou ze dřeva a také to, že některé konvičky stály na třech nohách. V tomto případě mohla být čokoláda udržována horká nad plamenem. Šálky na čokoládu měly koncem 18. století dvě ucha, což byla inspirace ještě z doby před Kolumbem. Existovaly však i vyšší šálky bez ucha nebo s jedním uchem, případně s poklopem, aby čokoláda nevychladla.
Dalším speciálním druhem šálku na čokoládu byla tzv. trembleuse, kdy šálek je posazen do porcelánové zahrádky, jak je např. vidět na známém Liotardově obraze „Dívka s šálkem čokolády“, který je možno shlédnout v drážďanské galerii Zwinger. Tyto šálky byly hlavně určeny na servírování do postele.
